Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to pták? Je to tornádo? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, jsou to noví BLACK MIDI. Jsou dál. A jsou vejš. Dva roky staré album „Schlagenheim“ bylo debutem, o kterém v rámci mladé nezávislé scény mluvili skoro všichni. Math-rock řezaný jazzem, který byl zcela utržený ze řetězu. Novinka ve všech ohledech navazuje na svého předchůdce, jen je ve všech ohledech dotaženější. Kapela k sobě přitáhla dva další členy, kteří obohatili zvuk o dechy a další synťáky, a ti rozhodně nejsou jen do počtu. Nová deska je mnohem bohatší zvukově i nápady. Mnohem více se otevírá swingu a jazzu. Ve svém srdci ale zůstává neposedným mathrockovým vzbouřencem, který se snaží za každou cenu dělat věci jinak, než mu bylo vtloukáno do hlavy.
Každá skladba je svým způsobem originál. Je tu skřípavý taneční hit „John L“, který na nakažlivý groove věší neladící houslové zvuky a drhnoucí, téměř noiserockovou kytaru. To je opravdový unikát. Hitovka s lámanými beaty, nepříjemnými špinavými pazvuky a dokola se točícími hypnotickými motivy. A přesto je návyková. Jiné skladby jdou naproti pidlikavému mathrocku, při kterém vzadu kvílí saxofony, uhrančivý hluboký hlas Geordieho Greepa vám něco šušká do ouška a vy si vlastně nejste jistí, jestli je jeho tón pohodové mňoukání nebo rázné rozkazy diktátora. Právě tahle nejistota, ve které se svým způsobem cítím velmi komfortně, pro mě dělá z BLAKC MIDI kapelu, která přináší něco nového a zatím nepoznaného.
BLACK MIDI jsou na druhém albu ještě šílenější, ale současně dokázali najít mnohem silnější motivy. To je celkem vzácné. Kapela má mnohem širší možnosti vyjádření díky novým členům, v nápadech jde mnohem dál, co se týče progresivity a technického hraní, a přece se jim daří dělat hitovky. Alespoň z mého pohledu. Když jsem desku dával poslechnout kamarádovi, který si jede v progresivním rocku, byla pro něj něčím hrozným. Ocenil, že kluci uměj hrát, ale proč hrají právě tohle? Nic mu tam nedávalo smysl. Bylo to agresivní, chaotické a roztříštěné. Takže pokud adorujete DREAM THEATER, tento typ progrese zřejmě nebude z vaší krevní skupiny. Občas máte pocit, že se tu potkali při atomovém výbuchu KING CRIMSON a PRIMUS, hodili do sebe několik platíček silných zrychlovačů a začali spolu hrát. Jsou ale i chvíle, kdy jsem si vzpomněl na „Blackstar“ od DAVIDA BOWIEHO.
„Cavalcade“ sice možná není tak překvapující jako debut BLACK MIDI, je ale po všech stránkách dotaženější. Zůstává originální rukopis, ale velmi se zlepšuje songwriting. V mladé generaci momentálně neexistuje zajímavější kapela rozkročená mezi pidliky-math-progrockem a jazzem.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolovát jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!